Jako každý člověk, i já mám své rituály a věci, bez kterých nedokážu existovat a kterých se nehodlám vzdát. NIKDY! Co k nim patří?

Ranní káva. Prostě ne. I jako těhotná jsem si ji musela udělat. Pro lepší placebo efekt jsem si kávu bez kofeinu nasypala do nádoby, která mi zbyla po té s kofeinem. Naštěstí, těhotenství trvá celou věčnost, takže v osmém měsíci jsem byla přesvědčená, že ten kofein (v té kávě bez kofeinu) mému miminku pomáhá.

Ranní kávu piju většinou po snídani. Poté, co se v půl osmé nasnídám, se mé dceři zdá, že je v pokojíčku těch deset minut, kterých sobecky obětuji své potřebě přežít a najíst se, už sama dost dlouho. Takže pro ni dojdu, vezmu se sebou pět jejích hraček a než se spolu přes zrcadlo a obrázky na stěnách do té kuchyně přesuneme, na kávu zapomenu. Ale bez ranní kávy žít nedokážu. Fakt. A na obhajobu mé dcery, spí tam sama v pokojíčku celou noc. Takže mlčím.

Knihy. Kdo mě zná, ví, že jsem totální knihomol. Mému muži se to na začátku našeho vztahu moc líbilo. Poté, co jsem se k němu přistěhovala, už je mu tato moje úchylka o něco vzdálenější. Malou knihovničku, kterou měl, jsme zrušili, a protože je to úžasný IKEA koncept, postavili ji do předsíně naležato a já v jejích jednotlivých přihrádkách mohu uchovávat svoje kabelky. A víte, jak muži kabelky svých žen milují. To by byl bod jedna. Bodem číslo dva je, že se u nás doma počtem, kterým se množí mé kabelky, množí i knihy. Otázku „nechtěla by sis už udělat kartičku do knihovny“, slýchám doma často. Jenže já prostě miluju kupovat si knihy, stejně jako si kupovat boty nebo kabelky (nebo cokoliv do mého šatníku). A vy ženy řekněte, jak často si chodíme půjčovat boty, kabelky nebo něco do šatníku, že. Navíc, já bych stejně na pokutách za pozdní vracení prodělala majlant. Takhle si za ten majlant koupím knihu, kabelku i pár nových bot. A to se přece, logicky, vyplatí.

Víno. Červené, bílé. Růžovému jsem na chuť nepřišla. Jelikož si ho s oblibou dávám poté, co má dcerunka večer usne a doma je manžel (který tak v případě nouze může nastartovat auto), vím, že na rozdíl od kávy, na něj (na víno, ne na manžela) nezapomenu. Sklenku vína si řádně umím vychutnat i se svými kamarádkami téměř v jakoukoliv denní hodinu (pozor, denní neznamená za světla, den má 24hodin). Na podzim a během upršených dnů si ráda dopřávám červené, horké dny si zpříjemňuji tím druhým.

Kavárny, bistra. Miluju kavárny a miluju bistra. Když si mám vybrat, raději chodím do těch “u každého stolu jiná židle”, kde vás uvítá vlídná obsluha, potichu puštěná hudba a vůně domácích koláčků. Osobně nemám moc ráda nablýskané kavárny s číšníky v motýlcích, kteří jsou k vám milí jen z plezíru a kvůli spropitnému, na což si myslím mám dost dobrý čuch. Na Vinohradech, kam to naštěstí nemám vůbec daleko, je takových kaváren a bister plno.

Kdysi dávno jsem si neuměla představit vzít si knihu a jít někam sama. Teď bez toho nedokážu žít. O víkendu, kdy se naší dceři může věnovat manžel, se sbalím a jdu buď někam, kde to znám a mám ráda nebo procházkami objevuji nová místa, o kterých pak vyprávím a kam ráda beru své kamarádky. Prostě miluju pražský život, díky kterému můžu stále objevovat něco nového. A kam tedy ráda zajdu? Do kavárny Mistrál nedaleko Pařížské, do bistra Le Caveau na náměstí Jiřího z Poděbrad, do kavárny Monolok cafe, vinárny Na břehu Rhony u Náplavky, do kavárničky Pražírna na Ípáku a v merku mám Proti Proudu a Café 8.

Krém, ten noční. Nikdy jsem v patlání si něco na pleť nebyla moc důsledná. Změna nastala snad až v těhotenství. Padesát různých olejíčků proti striím, jen aby tam nebyla po porodu žádná mrška. Uf, není. Chápejte, já jednodílné plavky miluju, ale zrovna krátce před otěhotněním jsem si pořídila dvoje docela drahý bikiny z Francie. Takže motivace tu byla. Nejen, že jsem nezůstala jen u těla, ale začala jsem rozmazlovat i mou pleť okolo víček, na čele a snad i pod nosem. Výsledek? Vypadám na 16. (Dobře, už deset let. Kdo mě zná, ví že nekecám.)

PS: Je téměř odpoledne. Dopíjím ranní kafe a těším se na večer. Až si otevřu knihu a dopřeju sklenici vína, které si dnes vypiju ve vinárně pojmenované Obývací pokoj. A ani ten krém určitě neošidím. Pořád mě totiž baví věta „Slečno, váš občanský průkaz, prosím“.

 

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *