Načasování sledu posledních tří knih, které jsem za duben přečetla, bylo opravdu zajímavé. Od Heřmánkového údolí, přes knihu Věci, na které nastal čas po Atomové návyky. Tok informací, ze třech naprosto odlišných knih, které do sebe zároveň zapadají jako puzzle, mi přišel naprosto fascinující.

Heřmánkové údolí (Körnerová Hana Marie)

Heřmánkové údolí je podle skutečného příběhu napsaná kniha popisující život Anny, kdy se jako sedmnáctiletá vrací z Ruska do Čech ke svým příbuzným, protože její rodiče zemřeli. Kniha začíná tak, že Anny maminka umře na následky potratu vedle malé Aničky. Sledem událostí se pak Anna dostane do Ruska a zpětně zase tedy do Čech. Tam se ji ujímá teta se strýcem Ondřejem, se kterým naváže hezký vztah. Když Anně nabídnou jen po několika hodinách v Čechách „nucený“ sňatek s jistým majitelem hospody v Heřmánkovém údolí, Anna je zdrcená. Neumí řeč, neumí nic. Umí jen vařit, což jí vlastně nakonec pomůže. Sňatek s válečným hrdinou se zraněním hlavy s trvalými následky, který se Anně vlastně líbí, začíná jakýmsi donucením k sexu, při kterém hned Anna otěhotní. V jejím životě střídá radost smutek a smutek radost, ale Anna vše bere, tak jak to přichází. Má tu schopnost umět se opravdu radovat ze života a z maličkostí a nad tím špatným moc nepřemýšlet. A také si umí dupnout a udělat si věci po svém přesně v okamžik, kdy si dupnout má. Neřeší, co si o ni kdo myslí a druhým pomáhá nezištně. Je to skutečně krásná kniha, jejíž hlavní postava, tedy Anna je naprostým opakem Alice z následující knihy.

Věci, na které nastal čas (Soukupová Petra)

Na knihu „Věci, na které nastal čas“ jsem od mnoha žen slyšela velmi pozitivní ohlasy, a i když čtu ženské romány nerada, řekla jsem si, proč ne. Sama jsem v manželství sedmým rokem, třeba mi tato kniha ukáže cestu, kterou se vydat nemám, říkala jsem si. Hned po prvních stranách mi bylo jasné, že tito dva lidé, kteří spolu začali randit a odjeli na víkend do hor, k sobě vůbec nepatří. Richard, trochu sobec, jehož potřeby jsou důležitější než potřeby ostatních a Alice, která si neumí říct, co chce a už vůbec si neumí vymezit svůj prostor ani hranice. Jen se v diskuzích s Richardem pak cítí uraženě, že si o ní musí myslet, že je neschopná. To, že v manželství nebudou spokojeni, bylo jasné od začátku.
Myslím, že podobnou fází frustrace z našich protějšků (mluvím o ženách i mužích) zažíváme v manželství či dlouhodobém vztahu později asi každý. Každého z nás časem trochu omrzí, jak ten druhý vypadá, jeho vtipy přestávají být vtipné a celkově máme pocit, že zamilovanost je fuč. A přesně v tom momentě je důležitá otázka – říkáme si druhému o to, co chceme nebo polykáme denně naše potřeby jako vodu? Dělíme se doma spravedlivě o práce nebo jeden dře jak kůň a druhý si jede po práci na kolo a nedá nám prostor pro sebe ani o víkendu? A umíme si o ten prostor říct a pak ho využít tak, aby nás nabil? Přeroste zamilovanost v partnerskou lásku, úctu a toleranci? Za mě musím říct, že tohle prostě Alice neuměla.
U čtení knihy jsem si říkala, kolik žen, neumí vyslovit svoje přání, neumí si na sebe udělat čas, a tím pádem není pro toho druhého nějakým způsobem vzácným člověkem. A jestli je těch žen hodně, jak mají muži jistotu, že s milenkou, pro kterou odcházejí od rodiny, to nebude za pár let stejné?
Jako vždy jsem na konci knihy došla k závěru, že pokud nehledáme vnitřní štěstí v nás, nebudeme šťastni nikdy. Nikdo z nás pocit štěstí nevykřesá. Ani děti, ani partner. A kniha se mi nakonec líbila. Škoda jen, že se nedozvíme, jak to celé pokračovalo.

Atomové návky (Clear james)

Kniha Atomové návky je knihiu seberozvojovou a třeba takové Alici bych ji rozhodně doporučila 😊. Mnoho věcí z knihy pro mě není novinkou, ale jak se říká „opakování matka moudrosti“. Asi nejvíc se mi v ní líbí praktické příklady pro změnu návyků. Autor dává přednost malým, nepatrným krokům, které mají za následek velké změny (což mi v mnohém přiomíná knihu Kaizen, o které jsem psala v článku minulém). Spíš než o důležitosti cílů se v knize píše o významu systému, tedy sledu událostí, kterým se k cílům dopracováváme a vytvoření správných návyků, které fungují pro nás. Protože, ačkoliv si to podle mého neuvědomujeme dostatečně, každý z nás touží v životě po něčem jiném. Stejně jako má každý z nás rád jiné jídlo nebo jiné typy protějšků.
Moc se mi líbilo například vysvětlení, že mnoho z toho, o co usilujeme, není hodně dlouho vidět, až to vzdáme. Jenže právě to, co není vidět, je ona důležitá cesta. Je to jako, když jdete celý den za jediným bodem výletu, dejme tomu třeba na nějakou vyhlídku s úžasným rozhledem do okolí. Nevidíte ji ani první hodinu túry, druhou, třetí, čtvrtou, možná ani pátou. Cestou zdoláte obří kopec, možná zaprší, taky budete mít hlad a budete si muset odpočinout a nabrat sílu na další pokračování. Až se před vámi náhle objeví to, pro ce jste celých šest hodin šlapali.

Please follow and like us:

zezivotazeny

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *