Nevím, jak se to stalo, ale podle všeho se teď maminky dělí do kategorie „spím se svým dítětem“ nebo „nespím se svým dítětem“, „kojím“ a „nekojím“, „nosím“ a „nenosím“ „poslouchám co znamená jeho pláč“ a „nenechám ho plakat nikdy“. A podle těchto (a jim podobných kategorií) se soudí, zda je daná maminka dobrou maminkou či nikoliv.

Vždycky jsem byla a stále jsem názoru, že neexistují dokonalé ani špatné maminky (až na extrémní případy, o kterých zde nepíši). Každá maminka se učí, protože každé dítě je jiné a potřebuje jiný přístup a péči. Každá maminka dělá chyby, kterých si třeba ani není vědoma a každá maminka je nejlepší, protože je jen jedna.

Tady je můj příběh. Byla jsem nekojená, protože moje maminka musela po porodu na operaci se žlučníkem (který jsem jí během devíti měsíců v bříšku nakopávala; #truestory). Takže tou příčinou jsem vlastně byla já. Ihned po porodu musela brát prášky, jít na operaci a dokonce absolvovala měsíční léčení v lázních, když mi byl rok. Takže se o mě tenkrát staral tatínek, který to asi určitě zvládl skvěle, protože žiju. Podotýkám, že oba rodiče mám ráda a oni mě (i přes mé divoké pubertální období). Suma sumárum, nekonalo se tedy žádné kojení a na chvíli po porodu jsme dokonce byly odloučené, protože mamince zprvu diagnostikovali infekční žloutenku než objevili pravou potíži.

Mezi mým čtvrtým a pátým rokem se mi narodila sestřička. Maminka na mě přestala mít tolik času. A hlavně, konečně mohla kojit. Místo toho, abych jí to dopřála, jsem si v předsíni opižlala nožem vlasy. Ne snad proto, že bych žárlila, protože mě kojit nemohla, ale proto, že jsem zrovna chtěla namazat chleba s máslem, jenže to zrovna nešlo. A s nedostatkem pozornosti jsem se setkávala dál. Moje malá sestřička byla totiž často nemocná. Vážný atopický ekzém (škrábání do krve), silná alergie na téměř všechno podávané jídlo (tělo zasypané pupínky a otékání jazyku), těžký zápal plic (podceněný doktorkou). Moje sestřička potřebovala maminku víc než já. Obdivuju maminku za to, že to všechno zvládla a navíc při tom všem chodila do práce, opravovala písemky z matiky a po nocích nám šila oblečení. A do toho se starala o moji sestřičku víc, než si kdo dokáže představit, aby se její zdravotní stav zlepšil. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem na druhé koleji, i když jsem možná z pochopitelných důvodů byla.

Nebyla jsem kojená, nespala jsem s maminkou od narození v posteli, neměla jsem stoprocentní pozornost. Chodila jsem od svého prvního roku na pár hodin denně do jeslí. Přesto jsem nikdy neměla pocit, že mi něco chybí. Jsem vdaná, mám dítě a do budoucna bych si přála další, které budu stejně milovat, i když budu muset svoji pozornost dělit. Neříkám o sobě, že jsem dokonalá maminka, ale stejně tak si o sobě nemyslím si, že jsem hrozná. Podstatu života nevidím pouze ve svých dětech, ale v životě jako takovém. Nedělila bych maminky na ty, které spí se svým dítětem a ty, které ne, na ty, které kojí, a které nekojí, a tak dále. Naopak spojila bych nás do jedné velké množiny maminek, které chtějí mít svoje děti šťastné a dělají pro to maximum. I když každá úplně jinak.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *