Člověk by řekl, že nejtěžší odpovědí, kterou může někomu dát, je „NE“. Kdo by řekl, že stejně těžké je říct i „ANO“.

Kladnou odpověď „ano“ máme ve většině případů spojenou s něčím příjemným, hezkým a pozitivním. Proto se této odpovědi většinou nebráníme. Ano je pro nás přirozené a bezstartostné. Mnohdy máme spíš problém opačný, a to říct někomu „ne“. Třeba kolegovi v práci. Jenže bylo to nedávno, kdy jsem si všimla, že hlavně nám ženám dělá problém i upřímné ANO. Třeba na otázku „chceš s tím pomoct“.

Zvykly jsme si na to, že se o vše postaráme. Počínaje dětmi, přes vaření, práci (i za jiné, protože je nám hloupé říct ne) až po nošení si kufrů. Nejsem žádná květinka, která by potřebovala opečovávat. Nicméně přiznávám, že tu a tam projevený zájem, nabídnuté rámě a pomoc s těžkou taškou ráda uvítám. Ale žijeme v době rovnocennosti. Což znamená, že za stejnou práci máme pořád méně peněz a těžké kufry si odtaháme samy, v pátek rozvezeme bezdětné kolegy po služebce přímo do jejich domů a ráno vstaneme s úsměvem na tváři před šestou, abychom se postaraly o snídani, děti a program na víkend.

Ale upřímně s těžkým kufrem v ruce. Jak se budete cítít ve skupince mužů (tedy tam, kde potřebujete být tolik rovnocenná) když si budete říkat o pomoc? Asi nic moc, že? Protože se na vás budou koukat jako na „ženu, která nemá tolik síly jako muži“.

Jenže. Je to opravdu takový problém? Potřebujeme mít tolik síly jako muži? Potřebujeme si tu sílu neustále navzájem (jako to dělávají muži) dokazovat? Já myslím, že ne. Že i s opravdu stejným platem a podmínkami by nám udělalo dobře, kdyby nám muži místo fórků o emancipaci skutečně pomohli s těžkým zavazadlem (nakonec jsme to my, které víc než polovinu z těhotenství mají z těžkého „nákladu“ bolavá záda a o porodu nemluvě). Kdyby nám místo vět „však jste o tu rovnocennost tolik stály“, zaplatili první dvě, tři rande bez toho, aniž by z nás udělali hned zlatokopky, protože teď už přece pracujeme vyděláváme stejně jako oni. A aniž by na nás u pohovoru muži koukali jako na někoho, kdo bude jen rodit nebo být doma s nemocnými dětmi. Koneckonců, nemoce se netýkají pouze dětí. Je velice známo, že infarkty se často týkají starších mužů, kteří sedi v ředitelských křeslech. A popravdě, takové léčení je mnohonásobně delší než chřipka u dětí.

A my ženy bychom se měly naučit říkat ANO na otázku „mohu Ti vzít ten kufr/tašku/nákup“ a cokoliv jiného, co nám momentálně v dané situaci pomůže. Protože chyba není nikdy jen na jedné straně.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *