Jak máme umýt okna víme. Jak utírat prach také. Stejné je to i s vytíráním nebo luxováním. Jak při jarním úklidu zvládnout úklid naší skříně, to už je problém. Tam si nejsme jisté ani technikou.

„Do těch džínsů ještě zhubnu, jenže tohle jsem dostala na Vánoce, a to se hodí na doma. Vytahanou mikinu unosim až půjdu se smetím nebo k ohni. Sešmajdané tenisky si vezmu na … třeba na burgerfest.“ Výsledek? Díky džínsům a dalším sto padesátí věcem, které jsme dostaly k Vánocům, svátku, narozeninám či nedejbůh k výročí a prostě je nenosíme (a nosit nebudeme) volá naše skříň o pomoc. Ve vytahané mikině potkáme našeho bývalého (a my chceme, aby pořád litoval, i v případě, že jsme ho pustily k vodě my.) a ve sešmajdaných teniskách samozřejmě jeho současnou (která si na burgerfest dokráčela v podpatkách, „kráva“). Proč? Protože tak funguje zákon schválnosti. Apropos, nevím, proč se ve fyzice nazačíná tímhle. Hned bych tento předmět měla raději.

Zpět ale k tomu kusu nábytku, který máme doma pravděpodnobně ze všech kusů nejraději. Ukrývá totiž naše cennosti. Respektive, MÁ ukrývat naše cennosti. Ve většině případů pak však ukrývá poklady. A to doslova. “Ajó”, řikáme si, “na tenhle topík jsem úplně zapomněla”. Ve skříni nám vládne naprostý chaos a rády se vymlouváme na to, že tam není dostatek místa. A není ten nedostatek místa dán tím, že polovinu věcí nenosíme? Jenže, my ženy jsme sběratelky, tak hromadíme, hromadíme, hromadíme, až se v té hromadě nevyznáme.

Můj můž uplatňuje na své věci (nejen oblečení) pravidlo “one thing in, one thing out”. Svého času se ho pokoušel uplatňovat  i na ty mé, samozřejmě bez úspěchu. Jedny tenisky jsem sice vyhodila, mávala mu s nima vítězně před očima, ale pak jsem domů přišla se třema, z nichž dvoje jsem mu úspěšně zamlčela. “Neee, miláčku. Tyhle? Ty už mám přece dlouho.” Ačkoliv jeho pravidlo dává smysl, na většinu z nás je absolutně neuplatnitelné. Což ale nemění nic na tom, že svou skřín bychom snad v pořádku udržovat zvládly.

Co jsem udělala já? Zprvu jsem vyházela všechny tepláky. s vytahanými koleny. Nechci byť jen doma chodit v něčem, co ze mě na konci dne visí. Chci se líbit sobě i mému muži a v těch vytahaných kolenách se na mě blbě dívala i moje půlroční dcera. Následovaly je mikiny určené jít se smetím (možná ještě tak, kdyby chodily se smetím samy, ale nechodí a tak maj jednoduše smůlu). Pokračovala jsem oblečením poseté žmolky (fakt fuj), bílými tričky (které nedokázal vyprat do běla ani ten prášek, jak si ho ty ženy v reklamách nosí v kabelce i na rande) a v předsíni na au revoir čekají i několikatery boty. Dobře dvoje. Ale co kdybych zrovna v nich potkala bývalého a jeho současnou :-)

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *