Těhotenství je stejně zvláštní stav. Celý čas se na něj těšíte, ale jakmile jste „v tom“, nepřejete si nic jiného, než aby to už bylo za sakra vámi. Zvlášť poslední trimestr.

Měsíc sedmý. Před několika týdny jsem absolvovala test na těhotenskou cukrovku. Přesně den a půl u mě tato nemoc trvala. Přesně den a půl jsem se při pohledu na párek v rohlíku, čokoládičky či klobásu rozbrečela. Podle starých hodnot bych těhotenskou cukrovku skutečně diagnostikovanou měla. Bůh mi však chtěl dále dopřávat svíčkovou se šesti (a více) a zhruba měsíc před tímto supr testem, na kterém jsem málem omdlela a pozvracela všechny sestřičky, uklízečky i těhotné, nechal WHO vydat zprávu o posunutých hodnotách v diagnóze této těhotenské nemoci. Nevím, co bych dělala, kdybych si musela hlídat příjem sacharidů déle než zmíněných 36hodin. Nejspíš by naše dcera neměla otce a já bych zůstala do smrti viset na krku rodičům, kteří by však byli snad i rádi, protože by to znamenalo, že by mohli být s vnučkou 24hodin denně.

Naštěstí jsme všichni, chápejte dva dospělí a jeden 35cm plod – tedy už skoro stejně „vysoký“ jako já, zůstali pohromadě a já si dál mohla dopřávat laskominy typu rohlík namočený v oleji s matesama, apod.

Zatímco moje kamarádky sportovkyně běhaly půlmaratony, večer chodily na drinky a ráno se hecovaly, která z nich má za sebou jaké ranní cvičení,  já jsem seděla na gauči s mastnou pusou od oleje a přibližně 12kily navíc. Zbývající dva měsíce mi přišly nekonečně dlouhé a úmorné. Milovala jsem rady typu „hlavně to všechno naspi“ (jak kdyby to šlo), otázky typu nechtěla bys raději kluka nebo pochyby o tom „R“ ve jméně, protože co kdyby dítě ráčkovalo. Sice se ještě neumí ani smát, natož se postavit nebo chodit, ale světe div se, už se bavíme o mluvení.

Zpět ale k sedmému měsíci. Pořád mluvíme o tom, jak to máme těžké my ženy. Když si však vzpomenu, jak jsem trápila a nervovala svého muže, musím říct, že to snad v lecčem mají ještě těžší. Nic totiž nezmůžou. Nemůžou nám říct, „tak to dej sem, já to donosim“, i když si myslím, že někteří muži by to po hysterických výstupech svých žen klidně raději vzali na sebe.

U nás to začínalo ránem, kdy jsem nevěděla, co chci k jídlu. A chutě těhotné ženy stokrát převýší nervozitu hladového muže. Poté, co jsem se konečně najedla, jsem se nebyla schopna obout ani zavázat tkaničky. (A musím tu zmínit i opačný problém se zouváním. V mém případě to byly kozačky na podzim. To jsme se takhle jednou vraceli s manželem z kina, kde mi během dvouhodinového sezení opuchly nohy tak, že jsme je ani ve dvou nebyly schopni z jedné mé nohy sundat. Takže mi je můj muž musel rozstříhnout. I swear, it’s true.) Nicméně, již obutí jsme se teda ráno došourali na metro. Cesta, která normálně pět minut, se mi s každým dekem protahovala. Za půl hodiny jsme konečně seděli v metru. A když se konečně vagón rozjel, museli jsme každou druhou zastávku vystupovat, protože se mi tam dělalo blbě. Manžel celý nesvůj, že nestihne meeting, ja celá bledá, že potřebuju FAKT HODNĚ MOC čůrat. Aneb skvělý sedmý měsíc.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *