Zatímco v pátém měsíci jsem měla největší strach z toho, že přijdu domu a v lednici nebudou matesy, nebylo to nic oproti obavám měsíce devátého. Jednak už jsem byla tak přecpaná, že mě jídlo ani nebavilo, za druhé mě spíš trápila otázka jaká budu matka a jak se proboha o toho malého tvorečka postarám. Vždyť s tím nemám žádné zkušenosti. Moje sestra se narodila, když mně bylo skoro pět a moje reakce? Ostříhala jsem si vlasy. Teda pardon, opižlala nožem. A to jsem prosím od té doby, co mé věty začaly dávat smysl, chodila za rodiči a říkala jim „tatínku, maminko. Kupte mi miminko“. Zatímco má sestra vypadá na fotkách jako sladké neviňátko, já jak nezbedný kluk.

Finále. Devátý měsíc. Čím se jeho konec blížil, tím častěji jsem s každým kopnutím budila manžela, že už. To byl ale velký omyl. Dle doktorky to vypadalo, že neporodím nikdy. Na netu jsem tak ve tři ráno hledala články „Těhotná navždy“, „Porodila po 40 letech“, apod. Zatímco na začátku těhotenství jsem měla obavu z předčasného porodu (všechny máme, haha), teď mě tížil opak. Moji dceři se ode mě prostě nechtělo. Připomenu jí to až bude slavit patnácté narozeniny a já budu zřejmě bytostí, která ji chápe ze všech nejmíň. Devátý měsíc. Už jsem nepracovala. Ráno jsem vstávala s manželem. Dala si sprchu, oblékla nenáviděné těhotenské legíny (do ničeho jiného, ani z konfekce pro těhotné, jsem se už nevešla) a plánovala si den. Takže ráno si budu číst, odpoledne vyrazím na kafe. Večer se projdu. 80% takto naplánovaných dnů skončil s knihou v ruce v obýváků na gauči. Nenáviděla jsem řeči typu „jen si to užij, dokud můžeš. Pak už se nezastavíš. Nikdy už nevkročíš do kina, párty bude cizí slovo, nebudeš mít čas NA NIC“. Dobrou zprávou je, jaké si to uděláte, takového to budete mít. Zatímco nám moje milovaná tchýně hlídala spící poklad, můj manžel, kterého mimochodem nejen za toto gesto, šíleně moc miluju, mě pár týdnů po porodu odvezl na hodinu do restaurace, kde moje kamarádka slavila narozeniny. „Jiný svět“!, říkala jsem si a poprvé pochopila pocity Alenky v říši divů. Neříkám, že jsem asi tak každou druhou sekundu nemyslela na to, co se děje doma. Ale to se asi už nezmění. Za devatenáct let (si fandim, co)  budu určitě ve tři ráno přemýšlet u okna, co se děje venku. A rozhodně nebudu klidnější.

Devátý měsíc. Do porodu mi zbývá pár dní, pár hodin. Ale zdá se to jako celá věčnost. Porod. Těšila jsem se na něho. Nebála se. Až do chvíle, kdy jsem šla na sál. JO, šla. Naivně jsem si myslela, že mě tam snad odvezou. Ale o tom až příště.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *