Ráno vstanu a první co  mě zajímá nejsem já, ale mé dítě. Vplížím se tak do jejího pokojíčku s polozavřenýma očima, které jasně dávají najevo, že bych ještě klidně hodinku v posteli pobyla. Má dcera sice spí 12 hodin v kuse, ne však já. Nicméně, poté co se jí rozzáří oči štěstím, že existuju a pusinka vykouzlí ten nejkrásnější úsměv, je má největší únava tatam. S mateřskou láskou jí přenesu do ložnice, kde dospává můj muž a chvíli si s manželem pokoušíme namlouvat, že ještě na deset minut (všichni tři) usneme. Mezitím nám naše dceruška šmátrá po obličeji, šťourá se nám v nose a plácá do nás ručičkama. „Vstávát a mlíčko“, maminko.

Vezmu naše rozkošné batole, jednorázovou plenku a vlhčené ubrousky a pustím se do přebalování. Následně jdu do kuchyně, kde zapnu ohřívačku lahviček s koupenou kojeneckou vodou. Poté, co je moje dcerunka po snídani, zapnu sterilizačku, kde, jak po domácky laicky říkám, lahvičky vyperu. Jen co se nasnídám i já, pustím pračku a myčku. Mé šťastné dítě si hraje s edukativními hračkami, které hrají nejrůznějšími barvami, šustí a zároveň poslouží i jako kousátko. Pračka ohlašuje konec praní, zapínám sušičku. V ohřívačce tentokrát ohřívám koupený dětský příkrm s masíčkem. Po desáté hodině následuje spánek. Podotýkám, že ne můj. Já mám hodinu, abych stihla všechno v domácnosti. Má dcera spokojené spinká v postýlce s nad hlavou točící se příjemnou melodií, u které je schopný spát i můj muž, ačkoliv je hluchoplachý. Po dvanácté jdu do kočárkárny složit kočárek. Jedním pohybem rozestavím spodní část s kolečkama, nasadím korbičku. Kočárek, který je oblíben i pro svou hodně nízkou váhou, je nastartován a připraven k odjezdu. Zatímco jsme na procházce, kde si v klidu vypiju latéčko, doma nám vyluxuje náš iRobot. Za dvě hodiny musíme být ale zpátky, říkám si. Přijede iTesco s nákupem. 4pm. Mám nakoupeno, dítě si spokojené lebedí v, toho dne, již desáté plínce. Kouknu na online obchody, že bych jí pořídila ještě něco na sebe. Ať jí to sluší, kočičce. Pomalu se připravujeme k večeři. Zatímco nám připravuju salát z rukoly, naše pusinka si opět pochutná na ohřátém mlíčku a pak hned usne. Spinká až do rána a já si vychutnávám sklenku vína. Jsem naprosto KO. Ale z čeho? Přemýšlím nad moji  maminkou. Neměla žádné jednorázové plínky, ani sušičku. Nákupy dělala po obědě. Nechala mě před samoobsluhou v kočárku. Protože mohla. Do dudlíku v lahvičce na mlíčko musela dělat dírky jehlou. Všechno, všečicko nám žehlila. O koupi příkrmů nemohla být řeč. Jistě jsem celou zimu musela jíst to samé. To, co bylo k dostání. Věci nám šila po večerech na šicím stroji. Nechtěla abychom měli to stejné uniformní oblečení, které měly všechny děti. Několikrát týdně luxovala, utírala prach. A vařila.  Každý den. Ne jak já, že objednám něco z restaurace za rohem.

Jdu se kouknout na naši dceru. Spokojeně spinká. Vybavuju si z vyprávění, jak se mnou naši museli jít pěšky s kočárkem několik kilometrů do města na polikliniku, když jsem měla horečku a neměli jsme auto. Až si příště budu stěžovat na únavu, bude to rozhodně neprávem.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *