Nevím, co jsem si myslela o tom svátku, když jsem byla dítě, nicméně vím, jaký na něj mám názor dnes. Ale od začátku.

Jako dítě si pamatuju, že jsme celá rodina (mamka, taťka a sestřička) chodili ven, Mikuláše a čerty hledat. To byla sranda, neboť jsme je spíš pozorovali zpovzdálí. První skutečně hysterickou scénu si pamatuju, když se moje maminka jednou za hodného Mikuláše převlékla, a chtěla tím mile překvapit moji o 4,5 mladší sestru. Ta začala tak brečet, že do žádného převleku se už naše maminka nikdy nepřevlékla. A to tam nebyl ani jeden čert.
Sama za sebe si vybavuju, jak jsme dostávaly adventní kalendář, čokolády, mandarinky, trochu výchovného uhlí a brambor. A později papírové bankovky, což samozřejmě bylo skvělé a na 5.12. jsem se tak nakonec docela těšila. Jenže to mi bylo už tak 15, a věděla jsem, že do pekla si mě nikdo neodvede, i když vyvedu tisíce puberťáckých lumpáren.

Od té doby, co jsem sama maminkou, koukám na celou situaci s touto podivnou trojicí ještě úplně jinak. Vím, že hodně maminek (a nic proti tomu nemám, neboť jsem si jista, že to asi nedělají se zlým úmyslem) čertem, ježibabou a nevím čím vším vyhrožují. No. Já vyhrožuji leda tak sama sebou. Tím, že se budu zlobit, protože to moje dcera opravdu nerada. Nedávno v průběhu její nemoci, když dcerka nechtěla ležet, jsem vyhrožovala i nemocnicí, na to mi však kamarádka doktorka odpověděla: „No, to mi máme fakt rádi, když se vyhrožuje doktory. Pak se nás ty děti nemaj bát.“ A samozřejmě má pravdu, takže i tímhle už neargumentuji. Prostě nechápu, proč bych měla vyhrožovat něčím, co neexistuje. A co když se dítě jednoho dne nezastaví a bude dál dělat nějakou supr scénu i přes všechny nestvůry a strašidla? Jak jí jen vysvětlím, že i já jsem jí lhala, a že teda nikdo pro ni nepřiletí, protože nic takového neexistuje, jen to já mám nervy v kýbly. Cítila bych se jako lhářka a bylo by mi trapně.

A tak jsem dceři řekla, že nic takového neexistuje. Že andělé, čerti i Mikulášové jsou převlečené lidi, kteří hrají jakési divadlo. Že ji nikdo (zatím nikdo jiný) nemůže potrestat/pochválit, když zlobí, protože s ní nikdo jiný kromě mě a tatínka doma není, když nechce jíst večeři, vzteká se nebo nechce spát (nebo naopak když je hodná). Že na ni nikdo z vrchu nekouká a nemusí se ani ničeho bát. Nejdřív mi ani věřit nechtěla. Byla přesvědčená, že zlobivým dětem, kteří si neuklízí, vezmou čerti hračky a odnesou si je do pekla nebo že čokolády rozdávají andělé. Nakonec mi uvěřila. Stejně jako já teď tvrdí, že je to předvánoční divadlo, které je takovou naší tradicí. Uvidíme, co v ní zanechá první Mikuláš ve státní školce. Snad tam neprobrečí půlku dne, protože si na ni čert něco vymyslí.

Věřím v to, že dětem se má říkat pravda už od narození. Vím, co si teď říkáte. A co Vánoce a Ježíšek? O tom zase příště.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *