Když jsem ve svých dvaceti pěti letech vyslovila před jakýmkoliv mužem, ať už to byl kamarád nebo můj tehdejší přítel, slovo svatba, okamžitě jsem u všech zaznamenala stejné reakce. Rozostřené zorničky, rudnutí a snahu utéct, jež doprovázely slovní spojení jako „nikdy“ nebo dokonce „nikdy v životě, ani omylem, nejsem sebevrah, nechci se vázat“ a podobně. Jak říkávala jedna moje známá: „Neznám chlapa, který by se hrnul do svatby dobrovolně.“ Samozřejmě i výjimky existují, ale rozhodně jich neznám tolik jako svobodných pětatřicátníků, kterým jejich single život vyhovuje.

Zajímavé však bylo zjištění, pokud otázka směřovala na děti. Tedy jejich potomky, tedy předávání genetických informací. V této otázce muži neodpovídali „nechci se vázat“, ale „chci, i když později“. Ano, souhlasím, když srovnám to, co předchází svatbě (tedy dlouhé měsíce příprav v podobě vybírání prstýnků, místa, svatebních šatů, hostů, propočítávání utracených peněz), s tím, co předchází dětem (tedy soulož), všichni se shodneme, co muže bude asi bavit víc. Jenže ne vše v životě se točí kolem začátku.

Kdybych jako žena měla srovnat to, co se změnilo po svatbě (NIC), s tím, jak se náš vztah změnil po dítěti (ÚPLNĚ), nechápu, proč se muži neobávají spíš toho mít děti než se ženit. Možná je to tím, že jsou to spíš pořád ženy, které děti vychovávají. Možná, že kdyby se na výchově dětí v jejich prvních letech museli ze zákona podílet i muži, změnili by názor i na to. Anebo jen neví, co je s dětmi čeká.

Možná je, bude „nová“ generace mužů úplně jiná. Možná se už chtějí vázat, mít děti a být s nimi nějakou dobu dobrovolně doma. Z osobních zkušeností jsem převelice ráda, že mám doma muže, který si na chvíli zkusil být v domácnosti. Ví, že to není žádný med. Ale rád také dodává: „Ukaž mi muže, který strávil se svým dítětem tolik času jako já.“ A já bych už tak ráda ukázala.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *