Když jsem byla malá a vynutila si po mých rodičích sestru, nenapadlo mě, že s ní budu muset sdílet pokoj (co bych za to teď dala). No a když jsem šla na gymnázium a začala se učit v noci, (kdy moje malá sestřička potřebovala spát), rozhodli se naši, že bude lepší, když každá budeme ve svém (ale nejsem si stoprocentně jistá, jestli jsem je k tomu nedonutila) a přestavěli byt. Konečně jsem tedy byla sama.

Asi tak každou druhou sobotu jsem pak svůj pokoj přestavovala. Posunula skřín, natočila jinak postel, přestěhovala psací stůl, přeházela knížky a hračky v poličkách. A říkala si: „Chudák maminka. Musí být pořád v pokoji s tatínkem (nebo naopak).“ Své volné chvíle jsem si užívala. Ráda jsem se ve svém pokoji zavírala, psala deník a vystřihovala z třídních fotek obličeje kluků, které jsem neměla ráda (nebo, kteří neměli rádi mě). Po večerech si četla holčičí knihy a ano, někdy se tam i učila. Milovala jsem tam být sama do mé první velké lásky. Najednou jsem rodičům začala závidět. Jak to ta maminka udělala, že s ní chtěl být taťka v jednom pokoji. Zatímco já jsem zhruba ve dvaceti dospěla do stádia „chci s ním zůstat a bydlet navěky“, mé momentální lásky dospěly maximálně do stádia „chci s ní do kina“. Trapas.

Po několika neúspěšných (nebo vzhledem k dnešku vlastně úspěšných) rozchodech jsem potkala mého muže. Samozřejmě i on, ačkoliv téměř ve svých třiceti letech, chtěl sdílet svou manželskou postel větší počet dnů v týdnu sám. Nadávala jsem, jaktože se té posteli říká manželská, když sedmdesát (chápejte devadesat devět, celých devět) procent mužů se nechce ani ženit. Možná by se v obchodech s nábytkem měla nacházet dvě postelová oddělení. Oddělení manželských postelí a oddělení single dvoulůžkových postelí. To by mělo být ještě upřesněno na jejím čele, aby byla návstěva připravena. „Nechci se ženit“. Nebo „stojím o celoživotní vztah“. Zajímaly by mě výsledky prodejů. Ohdaduju 90 k 10. No naštěstí i naše postel se po nějakém to roce právem jmenuje manželská, a tak souhlasím, že kupovat kvůli tomu postel s novým logem, by byl nesmysl.

Vtipná úvaha, že? Každopádně jsem ráda, že je naše postel postelí manželskou a někdy i dětskou postýlkou. Že se tam k sobě můžeme s mým mužem večer přitulit a ráno se tam válet ve třech i s naší dcerou. Že si tam můžu číst sama i ve dvou (a ve třech). Že tam můžu být někdy sama a častěji s někým. Už vím, jak to ta maminka udělala. Měla tátu ráda a on jí.

PS: Navíc v posteli S NÍM se dá i mlsat!

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *