P. P jako probůh. P jako pomooooc. P jako porod. Klidně to můžete spojit do jedné věty. Porod – probůh, pomoc. Jestli měl někdo lehký porod, tak mu závidím, přeju a gratuluju.

Byla středa. To, že mě tvrdlo břicho zhruba od 20. týdne těhotenství, na to jsem si postupně zvykla. Tu noc to ale bylo častěji až častěji. Až mi můj drahý ráno napustil vanu a jeřábem mě tam spustil se slovy „tak uvidíš“. Místo toho, aby mi bolesti povolily, začaly se stupňovat. Bylo ráno 7 hodin. „Ani to červené víno na vyvolání jsem nestihla nalít“, sakrovala jsem. Zaprvé je sedm ráno, zadruhé jen co se osuším, beru tašku a jedeme. Směr P. P jako porodnice.. Kdybych jen věděla, co mě čeká, sklenku bych si s klidem bývala dala.

…. „Takže, maminko, už si Vás tady necháme. Sice jste otevřená zatím jenom na 1cm, ale to se může změnit než dojdete na pokoj.“ NEZMĚNILO. Bolesti nepovolily ani celou středu, ve čtvrtek, ani v pátek a v sobotu už to vypadalo tak, že mě pošlou ještě domu. I s těma tříminutovýma kontrakcema, které jsem si přivezla. Naštěstí pan primář, který mě měl na starosti (a když píšu na starosti, myslím to úplně vážně) rozhodl, že mé otevírání se po 2,5mm (MM ne CM) za den k ničemu nepovede a v sobotu ráno se mě na férovku zeptal. „No a chcete rodit dneska?“ Čekala jsem všechno. Císařský řez, šílené bolesti, rychlý převoz na sál. Ale otázku chcete rodit dneska ne. Prasknul mi plodovou vodu a jestli jsem si myslela, že jsem ve středu, čtvrtek i pátek trpěla, tak teď to teprve začalo. Volám manželovi, ať přijede, že UŽ. Ani jsem mu nestihla povyprávět, jak to vlastně celé to UŽ vzniklo a přišla první řádná kontrakce se vším všudy. P. Jako do P…ele. To bolí. Hodně. „Tak si maminko seberte věci, a jdeme. “Počkat, počkat. Jdeme? Jak jako jdeme? Vypadám snad na to, že můžu chodit?“ Sebrala jsem odvahu, svých 16kilo nadváhy a vydala se na sál. Cestou jsem se občas zastavila. Nabrat dech, opřít se o zeď, sednout si na bobek. Že kolem mě chodili lidi mě teda absolutně netankovalo. Nedávno jsem se někde dočetla, že porod bolí stejně asi jako, když vám najednou zlomí 16 kostí. Takže i kdybych měla rodit na Václaváku, opravdu by mě dav lidí nevytrhnul.

Nebudu popisovat vše, čím jsem si prošla před samotnou akcí. To ví maminky rodičky. Zbytku nechci kazit iluze o něžném pohlaví. Samotný „porod“ (uvozovky pochopíte za moment) vypadal následovně. Od 9 do půl 4 jsem ležela na boku a v pravidelných minutových intervalech řvala bolestí, drtila ruku mému muži, kterému jsem zakázala, chudákovi, vzdálit se byť jen na toaletu. Po šesti hodinách mi nějaká paní doktorka sdělila, že už jsem připravená rodit. „COŽE? A CO TU CELOU DOBU ASI TAK DÉLÁM?“, myslela jsem si, snad právem. Milá paní doktorka mi přehodila pozici, udělala dva nástřihy a šli jsme na to. Do té doby než přišel můj milovaný pan primář a řekl, že mi do samotného porodu chybí ještě tři centimetry (jo, porod se počítá od doby, kdy jsou porodní cesty otevřené. Do té doby to má být asi sranda, ne porod). „NEEE. NEEE. NEEE“, chtělo se mi řvát. Ale popravdě už jsem na to neměla sílu a nastříhnutá odevzdaně dělala vše, co se po mě chtělo.  Naštěstí jsem dlouho čekat nemusela, a přišlo opravdové patnáctiminutové finále, u kterého viděla hvězdy před očima a skřípla si nerv v noze. Ty hvězdičky byly teda krapet příjemnější.  Ještě před tím, než mi do náruče položily moji milovanou dceru, mi pan doktor řekl, tak ještě porodíme placentu. Tady už jsem se ozvala. „Pane doktore. Prosím. Nějak ji vyndejte vy. Já už rodit nechci.“ „Nebojte, tohle půjde samo.“ Naštěstí šlo. No a pak přišel ten nejemotivnější okamžik, který jsem kdy zažila. Položily na mě mou dceru. Olizovala si pusinku a chytla mě za prst. Je moje. Navždy. Jsem máma. A tady je i táta. Všichni tři poprvé spolu. Bylo to tak krásný, že to najednou přehlušilo všechnu tu bolest. Při nejmenším do doby než jsem musela vstát a začít něco dělat. Ale stálo to za to.

PS: Všechny podrobnosti jsem vypisovat nechtěla.

PS1: V případě, že je přesto chcete slyšet, klidně mě kontaktuje.

PS2: Díky mému muži, který při mě fakt stál.

PS3: Porod je nic oproti probrečenému šestinedělí, kdy mi bylo líto i toho samotného vrabce na střeše.

PS4: Omlouvám se všem, které jsem pohoršila, ale víte co… můžete a nemusíte to číst 😛

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *