13. června 2014. Pátek 13. Úplněk. Rychle… něco si přej. Já si přála a zatím se to plní.

Miluju velké svatby. Představuju si nevěstu, jak jí týden před dnem D lítají v břiše motýlci (viď, Míšo?) a váha klesá o pět kilo (viď, Míšo?). Jsou to nervy. Všechno musí být perfektní, ona dokonalá.  Zatímco nevěsta připravuje téměř všechno, snoubenec má za úkol věci dvě. Dorazit a říct ano. Ve většině případů ženich přijede a z nesezdaného páru je během vteřiny pár manželský. Následuje hostina, jídlo, pití, tanečky. Miluju velké svatby.

Jako malá (i větší) jsem o takové velké svatbě snila. Všechny moje kamarádky mi půjdou za družičky ve stejných šatech. Sestra za svědka, v šatech maličko odlišných, abych vyzdvihla její důležitost. Naši budou plakat štěstím, že nezůstanu na ocet, tchýně dojetím, kdy to její synáček vlastně takhle vyrostl, že už se žení.

Ale od začátku. S mým mužem jsme se potkali na běhání. Skvělé. Jeden společný zájem. To by na začátek stačilo. Poté, co jsme si po pár měsících ujasnili, že chceme být opravdu spolu, jsem se k němu za několik dalších měsíců, pod záminkou péče o bylinky za oknem, nastěhovala. Což znamenalo konec péče o bylinky, samozřejmě. Vše šlo relativně hladce. Občas nějaká bouřka, ale pak hned jasno, v horších případech polojasno s přeháňkou.

Když jsme spolu v září 2013 za dva týdny procestovali s krosnou na zádech půl Evropy a nevědeli, kde ten večer budeme spát (ano, opravdu), což byla pointa celého našeho tripu, můj muž usnesl, že lepší holku asi nenajde. A to vám řikám, to teda nenajde. V prosinci jsem tak k třicátinám dostala prstýnek se slovy, miláčku, jestli Ti opravdu nevadí, že celý život budu ráno grumpy, a občas se otočím za hezkou holkou, rád bych s Tebou strávil zbytek života. Byla jsem nejšťastnější a kromě toho, že jsem si představovala, jak v časopisech přeskakuju články o svobodných třicátnicích bez partnera, jsem v duchu začala plánovat naši svatbu. A tam to  začalo.

Najednou jsem neměla potřebu nikomu sdělovat, “čau, jak se máš, já se budu vdávat”. Neměla jsem touhu chlubit se prstýnkem na sociálních sítích. Vlastně jsem ho tak nějak i schovávala. Při hlasném výkřiku „waaaau“ mi bylo prostě trapně. Neměla jsem chuť obvolávat svatební salóny a vybírat si šaty. Neměla jsem ani nejmenší náladu obvolávat knihu hradů a zámků a vybírat něco, kde bychom si za sto tisíc řekli ANO. Měla jsem chuť ležet s mým nastávajícím mužem na sofa a s propletenýma nohama a vínem v ruce se koukat na nějaký film. Měla jsem chuť být s ním. Nic víc.

Naše svatba se tak nesla v tomto duchu. Na začátku jsme chtěli svatbu ve čtyřech. Já, on a ti, kteří nám to ANO odsvědčí. Poté, co jsme si představili tváře našich rodičů a hlavně maminek, uslzených z toho, že nemohli slzet s námi, jsme naznali, že by to byla pitomost a velká chyba. Večer před obřadem dorazila má milovaná tchýně, nastvávající švagr s přítelkyní a jejich dcerou. U mé sestry spali zase naši. Žádná nervozita, ráno žádné vstávání kvůli make up artistce, žádná schůzka s fotografem. Ráno jsem se oblékla do šatů, které mi koupila moje maminka. Namalovala jsem se tím, čím se maluju normálně. Vlasy vyfoukala do hladkého mikáda a ve 12 jsme s pomocí dvou taxiků odjeli do obřadní síně deset minut od našeho domu. Po obřadu jsme si dali oběd v restauraci vedle baru, kde mě můj muž ve čtyři ráno na jedné z našich akcí ala “když běžci neběhaj”, sbalil. Když jsme restauraci opoustěli, podívali jsme se na sebe a na osudný bar. Pohladila jsem si pětiměsíční bříško s holčičkou a spiklenecky mrkla na mého muže s výrazem “pamatuješ?”. Po obědě jsme vyrazili na naší párty. Dva měsíce dopředu jsme pozvali známé na grilovačku v centru Prahy ve veslařském klubu u Vltavy. Záměr? “Dlouho jsme se neviděli. Udělejme párty”. Nikdo nic netušil. Teda většina. Kdo nemohl, nemohl. Hlavu jsme si s tím nelámali V deset dorazila DJka a párty se pomalu rozjížděla, když jsme poprosili o chvíli ticha, abychom všem, cca třiceti přítmným, mohli oznámit, že jsem těhotná a … že jsme se dneska vzali.

Párty to byla fenomenální. Jelikož jsem byla již v požehnaném stavu a tudíž jsem nepila, všechno si pamatuju. Kdo s kým skončil, jak spolu začali, proč mu bylo blbě, proč usla u řeky, jak se dostal domu.

Mám ráda velké svatby. Ale tahle naše skoro-tajná byla nejlepší. Proč? Vždyť jsem si vzala toho nejbáječnějšího muže a mám s ním nejúžasnější dceru. Miluju Vás.

PS: Jak vím, že mě miluje?

PS1: Protože si mě vzal, přestože si dokázal představit život se mnou i bez svatby.

PS2: Protože nejezdí na kole, ale v sobotu oslavujeme náš první rok celodenním cyklovýletem.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *