A je to tu. Poslední ani-ne-týden rodičovské dovolené (nenávidím to označení a pořád to sem budu psát) do návratu do zaměstnání. Vím, že jsem jedna z mála, která se do práce vrací po roce. Jsem si také jista, že u některých žen jsem terčem kritických komentářů „jak to proboha může udělat“. Řeknu vám, že jednoduše. Mám hned několik skvělých důvodů.

Miluju svoji dceru, které jsem se maximálně věnovala po dobu celé mateřské i rodičovské. Po celý čas jsem neztrácela čas televizí (jednak ji nemáme a jednak si myslím, že je to naprostá ztráta času, který je pro mě opravdu drahý), ale stavěla s ní kostky, četla jí z knihy a učila jí uklízet, vyndané věci z krabice vracet zpátky (a ona to doopravdy dělá). Když povyrostla a byla schopná vstřebávat podněty z kočárku, chodila jsem s ní (a chodím – nyní už dvakrát denně) na procházky a ukazovala jí pejsky, stromy, kytky. Učila jí kývat ano, říkat ne. Ukazovat ouško, jak je veliká, tleskat i dělat malá malá. Dávat pusinky, mávat i mluvit. Pít z hrníčku a jíst kaši a byla trpělivá, když to nešlo. A tak mi ve svých ještě devítí měsících říká „mimi papat; kde táta“, a když mává říká pápá. A tak proč bych neměla být spokojená a šťastná?Proč bych se potom, co jsme se spolu všechno naučily, měla ještě cítit špatně? Kvůli tomu, co si o mě můžou myslet ostatní matky? To nee. Opravdu nemám důvod.

Na rodičovskou po mně nastupuje můj manžel, o kterém vím, že je v lecčem ještě důslednější než já. Těším se, až mi bude psát, že naše dcera udělala první krok. Stejně jak já mu psala, že si sedla, že leze a říká táta. Jestli mi nebude líto, že to neuvidím? Ne. Budu šťastná a pyšná, že se Ester pro změnu předvede tátovi. Je to přece naše společná dcera. Ani on nepláče proto, že si sedla a on u toho nebyl. Je rád. Je rád, že je zdravá, spokojená a šikovná. Stejně jako budu ráda já.

A že mají mít muži a ženy jiný vztah ke svým dětem jen proto, že děti rodí ženy? A kde je tedy ta rovnoprávnost, kterou se my ženy neustále oháníme. Můj muž miluje Ester stejně jako já. Stará se o ni stejně jako já a když je nemocná, je ustaraný stejně jako já. Nedávno jsem četla výzkum, který dokazuje, že ženy si o sobě stále myslí, že jsou těmi lepšími a hlavními rodiči. A tak pokud o sobě tvrdíme, že jsme ty lepší doma, pak se nemůžeme divit, že si muži naoplátku myslí, že mají víc vydělávat a mít vyšší funkce v práci. Nebo?

Až budete soudit někoho z okolí, nejdřív se zamyslete. Nad tím, jaký život a s kým žijete vy. Jestli práci, kterou jste před rodičovskou dělali, milujete nebo pro vás byla jen zdrojem peněz. Jestli se vám chce pracovat. Jestli chcete, aby i vaše dítě mělo jednou práci, kterou bude milovat a rádo se do ní vrátilo. Že je to daleká budoucnost? Nemyslím si. Život utíká tak rychle. A já nehodlám utrácet čas jako drobné za rohlíky. Chci si ho uŽÍT. V práci, s rodinou i s přáteli.  Naučila jsem se proto selektovat. Raději knihu než televizi. Raději se s pár přáteli vidět jednou za tři měsíce než mít hromadu kamarádů, se kterými se sice vídate co týden, ale vlastně absolutně nesouhlasíte s jejich smýšlením.

A tak pokud jste černá ovce a jdete do práce po třech měsících nebo po šesti letech a všichni na vás koukají skrz prsty, a vy jen víte, že děláte přesně to, co chcete, mám pro vás řešení. Vybodněte se na ně. Stejně jako já. Je to váš život, vaše dítě a vaše rodina.  #DO #WHATEVER #MAKES #YOU #HAPPY. Protože ŠŤASTNÁ máma = šťastné DÍTĚ.

Please follow and like us:

zezivotazeny

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *