Když je nám okolo třiceti let a všichni naši bližší i vzdálení přátelé se usazují, mají svatby a děti, nastává otázka „a co já?“. Když jste single, je na vás vyvíjen tlak, kdy si někoho hodláte najít a jestli nejste až moc náročná/ý. A když jste ve vztahu, ale svatba je zatím v nedohledu, tak je tlak snad ještě větší. Proto se sama sebe občas ptám: „Jsme to opravdu my, kdo chceme závazky téměř ze dne na den, nebo jsme tím spíše nuceni naším okolím?“

I já jsem se kdysi bála, že zůstanu sama, že se nikdy nevdám a nikdy nebudu těhotná. Ale nijak detailně jsem nad tím neuvažovala. Alespoň do té doby, než otěhotněla moje patnáctá kamarádka ze střední školy a než jsem byla dvacáté kamarádce na svatbě. Čím více jsem chodila na svatby a čím častěji jsem viděla fotky ultrazuků, tím více jsem to všechno chtěla také. Ale chtěla jsem to bezvýhradně pouze já nebo to bylo zčásti dáno skutečností, že se to děje kolem mě?

Občas je těžké rozeznat to, co chceme, od toho, co od nás očekává okolí a s čím nás (potažmo) konfrontuje. Já si na své dítě beztak počkala do svých jednatřiceti. A nelituji ani jednoho svobodného a bezdětného dne. Dny, kdy jsem ještě neměla rodinu, absolutně vůbec neberu jako ztrátu času a ani teď si nemyslím, že děti mají být jediným smyslem našich životů. Protože když budou, co uděláme, až odejdou z domu a budou nám volat jednou týdně? Děti mají být jedním ze smyslů naplnění, stejně jako naši partneři.

Snažme se proto, abychom měli těch životních cílů několik. A pokud mezi ně netoužíte prozatím zařadit ani děti, ani partnera, nenechte se okolím přesvědčit o opaku jen proto, že už je ten pravý čas pro ně. Pravý čas totiž přijde, až budete chtít, a ne vaše okolí.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *