My ženy, jo.  Před dítětem se těšíme na těhotenství. V těhotenství na dítě, jen ať už těch 9 měsíců pláchne. V šestinedělí s láskou vzpomínáme na časy, když byly děti ještě v bříšku (dle mojí velikosti spíš v břichu) a nemůžeme se dočkat, až jim budou třeba tři měsíce. Teď je mé dceři měsíců 7 a já se těším až jí bude třeba rok. Ale hlavně, že víme, co chceme.

Šestinedělí. Kdo neprožil, netuší. Takovou emoční bouři jsem nezažila ani když sečtu všechny emoce z prvního zamilování, prvního rozchodu, udělaných státnic a svatby.

Ale po pořádku. Období šestinedělí počítám v podstatě od doby, kdy jsem byla převezena ze sálu na pokoj. Ten jsem kvůli přeplněné porodnici (a tudíž i mému vysněnému samotnému pokoji) sdílela s dalšíma dvěma „mamkama“. Za což jsem ve výsledku byla ráda, protože byly super. Jak jsme se později smály, všechny jsme byly stejného znamení i věku. Takže jsme si pomáhaly, hlídaly děti a prožívaly krušné chvíle. Ta první nastala hned pár hodin po porodu. Přišla si pro mě sestra z oddělení laktace a říká pojďte se mnou. Nevím, jestli to, jak jsem šla, se dá označit slovem chůze, ale poté, co jsem se došourala po dvaceti minutách za sestrou, která ze své rychlosti nějak nepolevila, sestra pokračovala: „posaďte se“. „Haha, stejné asi, jak když jde slepý do kina“, myslela jsem si a zůstala stát. Vyplnila pár formulářů, něco, fakt nevím co, podepsala a šla jsem si pro malou. Kolena rozklepaný, bála jsem se. Ležela tam v tom vozíčku, nevěděla, kde je. A já nevěděla, co dělat. Výborná kombinace. Ale daly jsme to.

Po pár dnech si nás pyšný taťka odvezl domů. Kdo mě viděl sedět vzadu na nafukovacím kruhu, ten se asi dost divil. Nebo bavil. Nebo nejspíš obojí. A jak u mě vypadalo šestinedělí doma? Na nafukovacím kruhu jsem seděla zhruba další dva týdny a u jídla v kuchyni stála. Byla nervózní, že budeme samy doma jen, co se můj muž vzdálil vysypat koš (první dva týdny si vzal dovolenou, aby mi pomohl, za což mu neustále děkuji). Dát si sprchu bylo něco jako odjet předtím na dvoutýdenní dovolenou na Maledivy. Jít ven rovnalo se pocitu naprosté svobody (jinak děkuji mé spolužačce ze ZŠ, která mi tenkrát napsala, ať se nebojím a chodím s kočárkem ven každý den. Praktikujeme to pořád a já to beru jako tu nejúžasnější radu, kterou jsem dostala. Všem doporučuju, Taková procházka s kočárkem venku dělá divy). Uklizený byt se rovnal utopii. Neustále jsem chodila za svým mužem a v slzách jsem se ho ptala, jestli nás fakt nikdy neopustí ani s takovým povislým břichem, které mi zůstalo. Vzlykala jsem mu na rameni, že bych snad i pochopila nevěru s „pevnou“ dvacítkou. Nechápu a obdivuju ho, jak to celé ty týdny mohl vydržet. Po dvou týdnech, kdy jsem své dceři dávala najíst, jsem si najednou všimla, že nesedím na kruhu. Po čtyřech týdnech jsem se rozhodla dát šestinedělí vale a rozhodla se vyběhnout. Respektive rychlejc jít. Byly to asi tři km rychlou chůzí, ale oblékla jsem si na to to nejlepší funkční prádlo, které jsem měla a každé holce, která mě samozřejmě předběhla jsem měla sto chutí říct „víte, já mam doma měsíční miminko. Nejsem pomalá, protože neumím běhat. Jsem „jenom“ matka a nic nestíhám.“ Po šestinedělí a pár km jsem se rozhodla koupit si hodinky s GPS a zaplatit si půlmaratón. Po čtyřech měsících jsem ten půlmaratón uběhla. Za podpory mého skvělého muže, který místo toho, aby šel na pivo s kolegy,  hlídal pokaždé, když se bláznivá matka rozhodla jít v 8 večer běhat. Za podpory mého skvělého kamaráda, který to odběhl se mnou. Za podpory mé rodiny, která místo aby mi říkala, že jsem padlá na hlavu, tak mi říkala, že to zvládnu. A já to zvládla. Ale řeknu vám jednu věc. Celé to šestinedělí je stejnak náročnější než nějaký běh. Prostě je to tak. Jedna moje kamarádka mi před týdnem napsala, že mamky jsou nadlidi. A já s ní tolik souhlasím.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *