Slovo rovnoprávnost vnímám jako rovnost příležitostí. Jsem nesmírně ráda, že žiji ve 21. století, a že se mohu rozhodnout, jestli a za koho se vdám, jestli budu mít děti, že mohu zaškrtnout osobu ve volebním lístku, že můj hlas má stejné právo jako hlas mého muže, že mohu řídit dodávku, firmu, domácnost nebo všechno. A neskutečně si vážím všech žen i mužů, kteří se zasadili za „stav“, ve kterém dnes žiji.

Ze_Života_Ženy


Do té doby než má žena děti

Mám pocit, že když jsem byla bezdětná, stavy nerovnoprávnosti mě jaksi míjely. Měla jsem desítky pohovorů, na nichž se mě nikdy žádný muž nezeptal, zda nebo kdy plánuju rodinu. V hlavě mám několik vzpomínek na pohovory s jednatelkami firem, které mi však tuto otázku položily. Zde bych uvedla mé oblíbené slovní spojení – Ženy (proti) sobě. Našla jsem si dobrou práci, ve které jsem profesně vyrostla a dostala se do mnou oblíbeného týmu merchandising, který má na starosti výběr a launch nových kolekcí.

Ze_Života_Ženy


Střih a první dítě

Věděla jsem, že miminko určitě chci, ale když to nějakou dobu nešlo, řekla jsem si, že je možná teda čas posunout se aspoň v práci. Druhou čárku na testu jsem samozřejmě objevila v nové práci hned druhý den po nástupu. Tři měsíce mi bušilo srdce. Přišlo mi tak nefér, že bych mohla být bez podpory na mateřské (70 % platu prvních několik týdnů) jen kvůli tomu, že jsem ve zkušební době a tudíž se mnou zaměstnavatel může rozvázat pracovní poměr kdykoliv bez důvodu, tedy sice jako že ne za to, že jsem těhotná, ale vlastně jo… A tak jsem to tři měsíce tajila. Báááječný pocit (samozřejmě ironicky myšleno)!
V tu dobu jsem poprvé pocítila jakousi odvrácenou stranu ženství a potažmo mateřství, o které se nemluví. Tu nefér stranu! Že čekáte vytoužené dítě, ale zároveň se bojíte, jestli to neodnesete ztrátou práce.

Samozřejmě, že děti pro mě vždycky byly, jsou a budou na prvním místě. Ale není to přeci jen nefér být vyřazena z pracovního kolektivu proto, že najednou máte v těle dvě srdce místo jednoho?

Po třech měsících, kdy jsem své těhotenství s rostoucím břichem a politá potem nadřízené oznámila, mi spadl kámen ze srdce (z toho mého), že to tenkrát musela slyšet celá Praha. Moje manažerka mi řekla, že jsem se neměla bát jí to říct hned a ředitel mi pogratuloval. To byly časy. Do stejné práce jsem se vrátila přesně po roce. Tehdy mě doma na rodičovské vystřídal můj muž a já se zpět do práce (ne)skutečně těšila. Věděla jsem, že budu moci občas pracovat z domu, že si můžu kompenzovat hodiny ze služebních cest, a že když bude Esterka nemocná, můžu s ní zůstat na home officu, že se to vždycky prostě nějak udělá. A hlavně jsem věděla, že je Esterce dobře a s láskou jsem sledovala jak vztah mezi naší dcerou a mým mužem sílí! Na tu dobu vzpomínám docela ráda. Esterka časem začala chodit do jesliček, kde byla ráda, všechno bylo perfektní. My s mužem jsme stíhali být spolu jako rodina, užít si dny bez sebe. a protože jedno dítě se hlídá lépe než dvě, měli jsme na sebe s mým mužem díky hlídacím prarodičům docela dost času i jako pár.

Ze_Života_Ženy


Mateřská škola versus práce

Všechno se trochu změnilo, když Esterka ve třech letech nastoupila do státní školky. To, že pracujete v Praze (v korporaci) znamená totiž, že pracujete tak do šesti (minimálně), školky mají ale přitom do pěti (a to ještě v těch lepších případech). S dopravou si odečtěte dvě hodiny, abyste dítě vyzvedli, a vyjde vám, že z práce musíte odejít tak ve čtyři (musíte počítat i s dopravní zácpou), abyste do školky přilítli na poslední chvíli s jazykem na triku. A to, že musíte z práce odejít ve 4, znamená, že do ní musíte přijít v 7.30, což zase znamená, že vstáváte tak v 5.30. Všechno za podmínky, že vám toto nastavení v zaměstnání schválí! Docela dobře si totiž umím představit, že vám zaměstnavatel kvůli časovému „dluhu“ navrhne 0,8 úvazek, ale stejně pracujete po večer na úvazek 1,2… což je další neférovost, kterou ve společnosti vidím.
A teď bod dvě. Ve většině rodin do školek vodí děti tatínkové, maminky je zas vyzvedávají. Jako žena se sice ráno vyhnete popohánění dítěte, aby se už obléklo, aby si vyčistilo zuby, aby se najedlo, aby, aby, aby, ale řeknu vám, že vstávat v půl šestý ráno, pracovat na plný výkon, a odpoledne pak s hlavou plnou všeho, co ještě musíte udělat, vymýšlet dítěti program, je docela fuška. Byla jsem utahaná jako pes! Bylo mi 32 a říkala jsem si, že by bylo fajn, aby Esterka měla doma parťáka nebo parťačku na schovky pod stolem, stavění lega a pobíhání venku. A že si možná i já zasloužím trochu odpočinku.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA


A tak jsem zase po světě zase chodila se dvěmi srdci

Ani během druhého těhotenství se nekonala procházka růžovým sadem a já jsem kvůli mnoha různým okolnostem (biopsie na děložním čípku, pásový opar, stres; tedy zejména zdravotním) rozhodla zůstat doma na rizikovém. Práce z domova možná nebyla (což je opět společné nastavení v mnoha firmách), a já nechtěla riskovat svoje zdraví ani zdraví miminka. A tak jsem si těhotenství vlastně zase konečně začala užívat. Vidíte, že všechno zlé je k něčemu dobré. V době vycházek jsem chodila na podzimní procházky, dělala si dlouhé snídaně a s výhledem na padající listí jsem na Vinoradech popíjela caffe latte. Odpočívala jsem, čerpala síly na porod, péči o dvě děti a bylo mi po dlouhé době zase báječně.

Ze_Života_Ženy


Vždy záleží, jaké lidi v životě potkáte

Měla jsem štěstí na šéfy, kteří na mě nikdy nekoukali jen jako matku, ale na ženu, která chce profesně růst a oni jí k tomu chtějí dopomoct. Měla jsem „štěstí“ i na manažery (nikdy ale ne moje), kteří ženu brali jako někoho, kdo patří domů k dětem a k plotně. Takovým jsem se velkým obloukem vyhýbala a moc rozhovorů s nimi nezapředávala.
Co se mých přímých nadřízených týče, nikdy jsem nerovnoprávné zacházení nezažila (ale dost možná jsem se na to také podstatnou část mého profesního života nesoustředila, což  dnes považuji ve vztahu k ostatním ženám za nekolektivní a hloupé). Díky mé přímosti (které jsem se však naučila až daleko po třicítce) jsem vždycky v práci dostala, co jsem chtěla (bylo to ale dostačující?) A když jsem to nedostala, dokázala jsem se ozvat (dnes už dokážu z takového prostředí i odejít!) Díky mé upřímnosti jsem se ale taky dostala do několika pěkných šlamastik. Já však věřím, že každá šlamastika je pro nás dobrá. Tedy dobrá jen v případě, pokud se z ní dokážete poučit.

Ze_Života_Ženy

Tento článek bude mít několik pokračování. V dalším bych se ráda rozepsala o tom, proč je dobré vědět, kdo je vaším partnerem, proč s ním rozebírat váš i jeho postoj, bavit se o výchově, vaší i jeho kariéře. Na cestě k rovnoprávnosti je to totiž dobrý start! Nemyslím si, že bychom my ženy měly za naše práva bojovat.

Nemá ráda totiž slovo boj! Boj je nikdy nekončící. Nese v sobě negativní energii. Mnohem raději bych zažehla diskuze! Nejen s muži, ale i s ženami samotnými. Nejde mi o to, aby se ženám v České republice zrušila tříletá rodičovská. Nejde mi o to nějakým způsobem předělat teď všechny ženy v ty, které se starají i o své kariéry. Jde mi o to, abychom každá z nás měla možnost žít život podle svých představ, a zároveň se s ostatními nehádat, co je všeobecně pro ženu nejlepší. Pro každou z nás totiž bude vždycky nejlepší něco jiného!
Please follow and like us:

2 Comments on Ze Života Ženy, díl první

  1. Helena Chromcová
    24. 2. 2020 at 11.46 (7 měsíci ago)

    Leni, krásný článek. Mluvíte mi z duše.
    Krásný den.
    Helena Chromcová

    Odpovědět
    • zezivotazeny
      28. 2. 2020 at 12.59 (7 měsíci ago)

      Helenko, moc děkuju :)

      Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *