Nedávno jsem četla zajímavý článek o ředitelích/šéfech v zaměstnáních. Ti, kteří se na pozici vyšplhají příliš rychle a neprojdou si takříkajíc vším, čím by měli, nemají takovou empatii se svými zaměstnanci na nižších pozicích. Nevím, kde bral tento článek statistické údaje, ale uvádělo se v něm, že na svých pozicích se takoví lidé moc dlouho neudrží, a pokud ano, jsou většinou nešťastní. Ať si říká, kdo chce, co chce, myslím si, že každý člověk ve skrytu duše ví, jak jedná a co je dobré. A když ví, že nejedná čestně, šťastný být opravdu nemůže.

Dlouho na cestě

Zkratky nás dovedou na vytoužená místa dříve, ale v rozhledu a výhledu nám budou chybět odbočky, které jsme kvůli chtíči být někde rychleji, vynechali. Ať už to jsou lidi, které bychom mohli z vlastní vůle potkali či zkušenost, kterou bychom nabyli nebo něco, co bychom v zatáčce mohli někomu za sebe samotné na oplátku předat my. Když se budeme hnát někam moc rychle, o tohle všechno přijdeme.

cesta

Nic nepřeskočit

Snažím se toto pravidlo akceptovat samozřejmě i na sebe a život, který žiju. Nechci někam skákat a nechci někoho využívat. Chci sama za sebe vědět, že jsem na správné cestě (a když člověk vnímá, jak se chová k sobě i k ostatním a chodí s otevřenýma očima, tak to prostě ví a vidí), i když ta cesta déle trvá, jsem za ni ráda. Je to totiž cesta poznání. A o tom je i celý život. O poznání, předávání, získávání. A to zkratkami nezískáme.

Lenka

Please follow and like us:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Comment *